Den 21. října 2026 tak, jak jej dějepisné knihy popíší 21. října 2036.

V říjnu 2026 se zdálo, že se válka na Ukrajině nakrátko dala do pohybu. Prezident Trump 9. října oznámil dohodu s Vladimirem Putinem o dodávkách ruské motorové nafty. Téhož dne americké ministerstvo financí dočasně zmírnilo sankce na ruskou naftu, a to do dubna 2027.^1,2 O den později Trump novinářům řekl: „Myslím, že je čas, aby Ukrajina dostala nového prezidenta.“^3,4

Historici považují ten týden za okamžik, kdy tlak změnil směr. Ustupovat nemusel agresor, ale napadená země. Trump 11. října oznámil „energetické příměří“, na kterém se podle něj dohodly obě strany. Ukrajina přestala útočit na ruské rafinerie, Rusko však dál útočilo na ukrajinská energetická zařízení.^5,6,7

Trump 16. října upustil od hlavních opatření nového amerického zákona o sankcích proti Rusku, těsně předtím, než měla vstoupit v platnost. Patřila k nim cla až do výše 100 procent pro velké odběratele ruské ropy a plynu.^8,9 O dva dny později Ukrajina zaútočila na Rusko více než tisícem dronů; v Petrohradu hořely ropné sklady.^10,11 Podle prezidenta Zelenského USA mezitím zadržovaly protiletadlové střely Patriot, které spojenci již zaplatili. Ministr zahraničí Rubio popřel, že by USA chtěly Ukrajině uškodit.^12,13 Zelenskyj se 20. října v Oslu setkal s americkým vyslancem Stevem Witkoffem a evropskými lídry; o den později Witkoff odcestoval do Petrohradu na jednání s Putinem.^13,14

Moskva si z těch týdnů vzala ponaučení, které určilo zbytek desetiletí: kdo bojuje dál, dostává ústupky.

Dne 10. října 2025 vstoupilo v Gaze v platnost příměří.^1,3 Do 20. října 2026 bylo podle ministerstva zdravotnictví v Gaze, kterou ovládá Hamás, od té doby přesto zabito více než 1 500 Palestinců.^4,5,6 Podle téhož ministerstva činil na začátku října 2026 počet obětí od útoku Hamásu ze 7. října 2023 více než 74 000.^2,3

Příměří zůstalo příměřím na papíře. Obnova se nikdy nerozběhla, protože nikdo nechtěl platit za to, co by mohlo být zítra znovu zničeno. Celá generace dětí vyrůstala v troskách, bez školy a bez vyhlídek. Bez politického řešení rostla radikalizace na obou stranách.

Dne 9. října 2026 získala jihoafrická právnička Navi Pillayová, bývalá soudkyně Mezinárodního trestního soudu, Nobelovu cenu míru. O několik hodin později uvalila Trumpova administrativa sankce na samotný soud. Ministr zahraničí Marco Rubio prohlásil: „Buď ICC přestane s výhrůžkami, nebo s ICC skoncujeme my.“^1,2,4 Soud označil sankce za útok na právní stát a na samotné základy mezinárodního právního řádu a napsal: „Dějiny tento okamžik posoudí.“^1,3

V této knize vyznívá ten verdikt tvrdě. Pro mnoho transakcí se soudem zpočátku platila šestiměsíční přechodná lhůta.^1,2,5 Když v dubnu 2027 vypršela, banky, pojišťovny a dodavatelé softwaru odešli. Soud v Haagu byl z velké části ochromen a hrstka členských států z něj vystoupila. Trump k tomu vyzval už na Valném shromáždění OSN 22. září 2026: „Vyzývám všechny státy, které jsou členy ICC, aby z této darebácké instituce okamžitě oficiálně vystoupily.“^6,7

Tím zmizelo poslední místo, kde se vůdci museli zodpovídat z válečných zločinů. Co to znamenalo, ukazuje Súdán (§ 4.1).

Po americko-izraelských úderech na Írán 28. února 2026 Írán uzavřel Hormuzský průliv.^1,2 Od 13. dubna USA blokovaly íránské přístavy.^3,4 Dne 8. července, po íránských útocích na obchodní lodě a amerických odvetných úderech, Trump prohlásil dočasné příměří za ukončené.^5,6

Ceny pohonných hmot se dokonce staly argumentem ve válce na Ukrajině (§ 1.1). Palivová krize roku 2026 tak zasáhla zároveň válku, ekonomiku, hlad i klima. Vlády dotovaly fosilní paliva, aby zabránily nepokojům, a investice do energetické transformace se znovu a znovu odkládaly o další rok (§ 5.1).

Mezinárodní měnový fond (MMF) 13. října 2026 předpověděl pro rok 2026 světový hospodářský růst 3,1 procenta a světovou inflaci 4,7 procenta. Prognóza předpokládala, že se přeprava ropy a plynu Hormuzským průlivem obnoví do března 2027.^1,2 V této knize se neobnovila a inflace přetrvávala.

MMF také zjistil, že na 95 procentech světového růstu se podílí pouhých 32 ekonomik, oproti 54 v dubnu. Varoval před korekcí na akciových trzích spojenou s umělou inteligencí, před rostoucími výnosy státních dluhopisů a vysokým veřejným dluhem.^1,2 Varování se naplnila. Tržní korekce zasáhla penzijní fondy a střadatele a silně zadlužené vlády nemohly zasáhnout. Propast mezi několika málo zeměmi, které měly podíl na ziscích, a všemi ostatními se stala hospodářským příběhem desetiletí.

Dne 26. října 2025, po zhruba osmnáctiměsíčním obléhání, dobyly milice RSF súdánské město El Fášir.^1,2,3 Na začátku listopadu 2025 mezinárodní systém klasifikace hladu IPC oficiálně potvrdil hladomor v El Fáširu a v Kadugli.^4,5

Hlad se poté rozšířil po celém Kordofánu a země se fakticky rozpadla na území ovládaná soupeřícími armádami. Protože byl Mezinárodní trestní soud ve stejné době škrcen (§ 2.1), nikdo nestanul před soudem za vyhladovění měst. Kniha z roku 2036 označuje Súdán za krizi, kterou svět sledoval a nechal se odehrát.

Světový potravinový program OSN předpověděl, že v roce 2026 bude hladu na krizové nebo ještě horší úrovni čelit 318 milionů lidí, více než dvojnásobek oproti roku 2019. Kvůli škrtům ve financování může podle svých slov pomoci jen asi třetině z nich. USA, největší dárce, omezily svou zahraniční pomoc a škrtaly i další dárcovské země.^1,2,3

Co to znamenalo, se ukázalo v Gaze (§ 1.2). Světový potravinový program 19. října 2026 oznámil, že tam kvůli nedostatku financí omezuje potravinovou pomoc zhruba o třetinu: 500 000 lidí přichází o měsíční podporu a potravinové balíčky se zmenšují na polovinu.^7,8,9

V následujících letech přesunuly bohaté země ještě více peněz do obrany a energetiky (§ 1.1, § 3.1). Kdo nedostal pomoc, vydal se na cestu. V noci z 8. na 9. října 2026 se u pobřeží Džibutska převrhla přeplněná loď s migranty mířící do Jemenu. Podle migrační agentury OSN IOM zahynulo nejméně 139 lidí, z toho 15 dětí.^4,5,6 V této knize to nebyla nehoda, ale předzvěst. Debata o migraci se vyostřila a na řešení příčin zbylo ještě méně politického prostoru.

V květnu 2026 vyhlásila Světová zdravotnická organizace (WHO) ohnisko eboly na východě Konga za stav ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu.^1,2 Šlo o kmen viru Bundibugyo, proti kterému neexistuje schválená vakcína ani léčba.^1,3 Do 20. října zaznamenalo Kongo podle vládních údajů více než 9 500 potvrzených nákaz a více než 4 600 úmrtí.^4,5 Šlo o druhé největší dosud zaznamenané ohnisko eboly.^4,6 Nákazy byly potvrzeny také v Ugandě a Keni.^4,7,8

Uganda v květnu uzavřela hranici s Kongem.^8,11 USA vpouštěly cestující, kteří pobývali v Kongu, až po 21 dnech mimo tuto zemi.^4,10 WHO od uzavírání hranic odrazovala a hlásila vážné mezery ve financování boje s nákazou.^1,7,8,9

Historici vidí v tomto ohnisku zkoušku: uzavřou státy své hranice, nebo pomohou zaplatit boj s nákazou? V této knize svět většinou zvolil první možnost. Virus ve východní Africe koloval hluboko do roku 2027, a když později přišla nová epidemie, vakcíny ani nouzové fondy opět nebyly připraveny.

Klimatický summit COP31 byl naplánován na 9. až 20. listopadu 2026 v Antalyi, s Tureckem jako hostitelem. Po předchozím summitu v brazilském Belému se měl zaměřit na provádění: uvedení klimatických cílů do praxe.^1,2 Na začátku října Světová meteorologická organizace a klimatická služba Copernicus informovaly o rychle sílícím jevu El Niño s rekordními teplotami moře v Tichém oceánu.^3,4

Silný El Niño učinil následující rok mimořádně horkým. Summit připadl doprostřed palivové krize (§ 3.1) a krátkodobé zájmy zvítězily. Státy si ponechaly své cíle na papíře, ale jejich plnění vázlo. Kolem roku 2030 bylo oteplení o 1,5 stupně trvale dosaženo. Ve 30. letech se debata v pobřežních zemích od Bangladéše po Egypt přesunula od otázky, jak tomu zabránit, k otázce, kolik stojí ochrana před mořem a kdo ji zaplatí.