Den 22. října 2026 tak, jak jej dějepisné knihy popíší 22. října 2036.

Na krátký okamžik se v říjnu 2026 zdálo, že se ve válce na Ukrajině něco hýbe. V první polovině měsíce USA zmírnily sankce na ruskou naftu do dubna 2027 a poté upustily od hlavních opatření nového zákona o sankcích proti Rusku, včetně cel až do výše 100 procent pro velké odběratele ruské ropy a plynu.^1,2,3,4 Prezident Trump také řekl: „Myslím, že je čas, aby Ukrajina dostala nového prezidenta.“^5,6

Historici považují ty týdny za okamžik, kdy tlak změnil směr. Ustupovat nemusel agresor, ale napadená země. „Energetické příměří“, které Trump oznámil 11. října, ruské útoky na ukrajinská energetická zařízení nezastavilo.^7,8

novéPo jednání zvláštního vyslance USA Steva Witkoffa s Vladimirem Putinem 21. října Kreml oznámil, že Rusko je ochotno po 10. listopadu obnovit třístranná jednání s USA a Ukrajinou. Prezident Zelenskyj uvedl, že to Ukrajina podporuje.^9,10,11,12 novéBěhem několika hodin zasáhly Kyjev ruské střely a drony; podle starosty města bylo zraněno 15 lidí.^10,12

Z těch týdnů si Moskva vzala ponaučení, které určilo zbytek desetiletí: stačí bojovat dál a ústupky přijdou.

Dne 10. října 2025 vstoupilo v Gaze v platnost příměří.^1,3 Přesto bylo podle ministerstva zdravotnictví v Gaze, kterou ovládá Hamás, do 20. října 2026 od jeho vstupu v platnost zabito více než 1 500 Palestinců.^4,5,6 Podle téhož ministerstva činil na začátku října 2026 počet obětí od útoku Hamásu ze 7. října 2023 více než 74 000.^2,3

Příměří se nikdy nestalo ničím víc než příměřím na papíře. Obnova se vůbec nerozběhla, protože nikdo nechtěl platit za to, co by mohlo být hned druhý den znovu zničeno. Celá generace dětí vyrůstala v troskách, bez školní docházky a bez vyhlídek. Bez politického řešení rostla radikalizace na obou stranách.

Dne 9. října 2026 získala jihoafrická právnička Navi Pillayová, bývalá soudkyně Mezinárodního trestního soudu, Nobelovu cenu míru. O několik hodin později uvalila Trumpova administrativa sankce na samotný soud. Ministr zahraničí Marco Rubio prohlásil: „Buď ICC přestane s výhrůžkami, nebo s ICC skoncujeme my.“^1,2,4 Soud označil sankce za útok na právní stát a na samotné základy mezinárodního právního řádu a napsal: „Dějiny tento okamžik posoudí.“^1,3

V dějepisných knihách roku 2036 vyznívá verdikt tvrdě. Na mnoho transakcí se soudem se zpočátku vztahovala šestiměsíční odkladná lhůta.^1,2,5 Když v dubnu 2027 vypršela, banky, pojišťovny a dodavatelé softwaru odešli. Soud byl z velké části ochromen a hrstka členských států z něj vystoupila. Trump k tomu vyzval už na Valném shromáždění OSN 22. září 2026: „Vyzývám všechny státy, které jsou členy ICC, aby z této darebácké instituce okamžitě oficiálně vystoupily.“^6,7 Následující den tichomořský ostrovní stát Nauru oznámil OSN, že ze soudu vystupuje; vystoupení nabývá účinnosti po jednom roce.^8,9

Tím zmizelo poslední místo, kde mohli být vůdci pohnáni k odpovědnosti za válečné zločiny. Co to znamenalo, je vidět na Súdánu (§ 4.1).

Po americko-izraelských úderech na Írán 28. února 2026 Írán uzavřel Hormuzský průliv; od 13. dubna USA blokovaly íránské přístavy.^1,2,3,4 Dne 8. července, po íránských útocích na obchodní lodě a amerických odvetných úderech, Trump prohlásil dočasné příměří za skončené.^5,6 Dne 20. října podle íránské státní televize sdělil íránský nejvyšší představitel pro bezpečnost náčelníkovi pákistánské armády, že žádný obohacený uran zemi neopustí a že s USA nebudou žádná jednání, dokud nebudou splněny íránské podmínky.^7,8 novéNásledující den uvalily USA sankce na advokátní kancelář, správce lodí a lodní agenty, kteří podle nich pomáhali íránské „stínové flotile“ ropných tankerů. Cena ropy Brent tou dobou vystoupila na téměř 112 dolarů za barel, nejvýše za pět měsíců.^9,10,11,12

Ceny pohonných hmot se dokonce staly faktorem ve válce na Ukrajině (§ 1.1). Palivová krize roku 2026 tak zasáhla naráz válku, ekonomiku, hlad i klima. Vlády dotovaly fosilní paliva, aby předešly nepokojům, a investice do energetické transformace se odkládaly rok co rok (§ 5.1).

Mezinárodní měnový fond (MMF) 13. října 2026 předpověděl pro rok 2026 světový hospodářský růst 3,1 procenta a světovou inflaci 4,7 procenta. Prognóza předpokládala, že se přeprava ropy a plynu Hormuzským průlivem obnoví do března 2027.^1,2 Neobnovila se a inflace zůstala vysoká.

MMF také zjistil, že na 95 procentech světového růstu se podílí pouhých 32 ekonomik, oproti 54 v dubnu. Varoval před korekcí na akciových trzích spojenou s umělou inteligencí, před rostoucími výnosy státních dluhopisů a vysokým veřejným dluhem.^1,2 Podle MMF vydávaly země s nízkými příjmy na splátky dluhu 14 procent svých státních příjmů, zatímco před deseti lety to bylo 6 procent.^3,4 Varování se naplnila. Tržní korekce zasáhla penzijní fondy a střadatele a silně zadlužené vlády nebyly s to zasáhnout. Propast mezi několika málo zeměmi, které měly podíl na ziscích, a všemi ostatními se stala hospodářským příběhem desetiletí.

Dne 26. října 2025 po zhruba osmnáctiměsíčním obléhání dobyla milice RSF súdánské město Al-Fášir.^1,2,3 Začátkem listopadu 2025 IPC, mezinárodní systém klasifikace hladu, oficiálně potvrdil hladomor v Al-Fáširu a Kadugli.^4,5 Dne 12. října 2026 IPC varoval před rostoucím rizikem hladomoru v Dárfúru a Kordofánu kvůli válce, vysídlování a suchu.^6,7 Dne 19. října zabil úder dronu na trh v Abyei, oblasti, o kterou se přou Súdán a Jižní Súdán, podle místních představitelů nejméně 153 lidí. Ti z něj obvinili súdánskou armádu; súdánský důstojník agentuře AP řekl, že armáda mířila na cisterny s palivem patřící RSF.^8,9 novéDne 21. října se 22 zemí a několik mezinárodních organizací sešlo v Ženevě pod záštitou OSN a Švýcarska, aby koordinovaly mírové úsilí. Vláda Súdánu vedená armádou ani RSF se neúčastnily. Setkání dospělo k závěru, že vojenské řešení neexistuje, a vyzvalo vnější mocnosti, aby přestaly dodávat drony, bojovníky a peníze, na příměří se však nedohodlo.^10,11

Hlad se poté rozšířil po celém Kordofánu a země se fakticky rozpadla na území ovládaná soupeřícími armádami. Protože byl Mezinárodní trestní soud ve stejné době škrcen (§ 2.1), nikdo nebyl postaven před soud za vyhladovění celých měst. Dějepisné knihy z roku 2036 označují Súdán za krizi, kterou svět sledoval a dopustil.

Světový potravinový program OSN předpověděl, že v roce 2026 bude hladu na krizové nebo ještě horší úrovni čelit 318 milionů lidí, více než dvojnásobek oproti roku 2019. Kvůli škrtům ve financování může podle svých slov pomoci jen asi třetině z nich. USA, největší dárce, omezily svou zahraniční pomoc a škrtaly i další dárcovské země.^1,2,3

Co to znamenalo, se ukázalo v Gaze (§ 1.2). Světový potravinový program 19. října 2026 oznámil, že tam kvůli nedostatku financí omezuje potravinovou pomoc zhruba o třetinu: 500 000 lidí přijde o měsíční podporu a potravinové balíčky se zmenší na polovinu.^7,8,9

V následujících letech přesunuly bohaté země ještě více peněz do obrany a energetiky (§ 1.1, § 3.1). Kdo nedostal pomoc, vydal se na cestu. V noci z 8. na 9. října 2026 se u pobřeží Džibutska převrhla přeplněná loď s migranty mířící do Jemenu. Podle migrační agentury OSN IOM zahynulo nejméně 139 lidí, z toho 15 dětí.^4,5,6 Při zpětném pohledu to nebyla ojedinělá nehoda, ale předzvěst. Debata o migraci se vyostřila a na řešení příčin zbylo ještě méně politického prostoru.

V květnu 2026 vyhlásila Světová zdravotnická organizace (WHO) epidemii eboly na východě Konga za stav ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu.^1,2 Šlo o kmen viru Bundibugyo, proti němuž neexistuje žádná schválená vakcína ani léčba.^1,3 Do 20. října zaznamenalo Kongo podle vládních údajů více než 9 500 potvrzených nákaz a více než 4 600 úmrtí.^4,5 Byla to druhá největší zaznamenaná epidemie eboly.^4,6 Případy byly potvrzeny také v Ugandě a Keni.^4,7,8 Uganda prohlásila svou epidemii za skončenou koncem srpna.^4,13 Dne 20. října potvrdila Nigérie svůj první případ; podle WHO byla pátou zemí, která v rámci této epidemie virus zachytila.^12,13

Uganda v květnu uzavřela hranici s Kongem.^8,11 USA vpouštěly cestující, kteří pobývali v Kongu, až po 21 dnech mimo tuto zemi.^4,10 WHO od uzavírání hranic odrazovala a hlásila vážné mezery ve financování boje s nákazou.^1,7,8,9

Historici vidí v tomto ohnisku zkoušku: uzavřou státy své hranice, nebo pomohou zaplatit boj s nákazou? Svět většinou zvolil první možnost. Virus ve východní Africe koloval hluboko do roku 2027, a když přišla další epidemie, vakcíny i nouzové fondy opět chyběly.

Klimatický summit COP31 se měl konat od 9. do 20. listopadu 2026 v Antalyi a hostit jej mělo Turecko. Po předchozím summitu v brazilském Belému se měl zaměřit na provádění, tedy na převedení klimatických cílů do praxe.^1,2 Začátkem října Světová meteorologická organizace a klimatická služba Copernicus informovaly o rychle sílícím jevu El Niño s rekordními teplotami moře v Tichém oceánu.^3,4 novéDne 21. října WMO varovala, že teploty moře v tropickém Pacifiku by mezi listopadem a lednem mohly dosáhnout bezprecedentních 3,8 stupně nad průměrem.^8,9 Dne 21. října Program OSN pro životní prostředí vypočítal, že svět směřuje k oteplení o 2,6 stupně do roku 2100, pokud státy dodrží své klimatické plány, a o 2,8 stupně při současné politice. To bylo zhruba o 0,1 stupně hůře než o rok dříve, mimo jiné proto, že USA odstoupily od Pařížské dohody.^5,6,7

Silný El Niño učinil následující rok mimořádně horkým. Summit se konal uprostřed palivové krize (§ 3.1) a převážily krátkodobé zájmy. Státy si ponechaly své cíle na papíře, ale jejich plnění vázlo. Kolem roku 2030 oteplení trvale překročilo 1,5 stupně. Ve 30. letech se debata v pobřežních zemích od Bangladéše po Egypt přesunula od otázky, jak tomu zabránit, k otázce, kolik bude ochrana před mořem stát a kdo ji zaplatí.